Tohle je ale zajímavý téma na druhou stranu. Já si sem napíšu něco krátkýho, ale je to více méně k tématu, protože moje hlavička má trochu bordýlek v sobě. Jde o to, že já trpím zřejmě nějakým druhem sociální fobie. Hospody, bary, cluby, restaurace, kina akce... totální problém pro mě. Prostě místa, kde se scházejí lidi. Možná už si tací tady všimli, že mě někam dostat je docela problém. Upozorňuji, že to odmítání opravdu nedělám schválně. Mně se stává, že v těchto prostorách se mi dělá zle. Pocit na zvracení, brnění rukou, studený hnáty, knedlík v krku, hluboký dejchání, závratě. Prostě musim vypadnout. No nic moc stav. Venku to rozdejchám. Já přesně nevim z čeho to pramení. Proč to vlastně začínám řešit po tolika letech, když první příznaky jsem měl na střední před více jak deseti lety? Já si totiž neuvědomoval, že mám problém. Měl jsem kámoše, kterej díky bohu nikam moc nechodil. Tudíž jsem hodně času trávil s ním, flákačky po ulicích, sezení na schodech atd... Vlastně pořád venku, jen když bylo fakt hnusně, tak jsme šli k sobě pařit na kompa nebo dělali si mixy svých oblíbených písniček. Hele on byl jak brácha. Takže můj problém, kdy já si ještě úplně neuvědomoval, že mám problém, vlastně ještě nebyl problém. No jenže tohle už pár let nefunguje. A já vlastně jedu styl práce > domu > práce > domu. Jenže v pátek se mi stala taková věc. Já mam v práci dvě kolegyně, který mě už zvali 2x někam a já se vždycky vykecal, teď potřetí už jsem nechtěl bejt za vola a šel s nima. Že půjdeme na Vyšehrad a pak si někam sedneme. No já od rána nervy jak prase. Ale už to, že jsem se odhodlal vystrčit rypák z baráku bylo určitým krokem. Věděl jsem, že si někam půjdeme sednout a přesto jsem šel. Možná je to tim, že po jedný jedu. Ona po mně ne, ale to nevadí. No každopádně na východu z metra jedna slečna vytáhla 2l pet láhev vína. Což mě trochu překvapilo, ale tak neodmítnu. Tvl 2l ve třech lidech, to mi nic neudělá (myslí si hladový abstinent
) No pěkně jsem jí nakoupil
V parku byla sranda. Když slečny viděly, že mám trochu problém s chůzí, tak se mi hned nabídly s pomocí. Chytli jsme se za ruce. Tvl já se po kurevsky dlouhý době zas cejtil strašně fajn. Trošku ostuda, nikdo nečekal, že se hned takhle vypnu na začátku. Ale fajn večer, kdy jsem vypadl z toho šedýho stereotypu. No problém začal, když jednu teda napadlo si jít sednout někam do tepla. V tom se mi trochu rozsvítilo a já zase zařadil zpátečku. Jenže já měl v tu chvíli parádní výmluvu, že mi není dobře a že není dobrej nápad abych někam chodil dál. Tak mi udělali doprovod zpátky, dokonce semnou jeli metrem zpátky. Vim, že v tom metru na mě ty lidi v metru nějak blbě čuměli, ale mě to bylo tak jedno v tu chvíli. Protože ta co po ní jedu, mě začala drbat po hlavě a dělat si starosti, že jí mam napsat až budu doma. Mimochodem se jí povedlo ze mě dostat to, že jsem 28mi letej panic
Prej nevěří, tak proč vyzvídá
Jenže já v ten večer zažil něco, co se mi nikdy nestalo. Ve svým posranym životě jsme se aspoň chvíli cejtil dobře. A skoro jsem měl na pár minut pocit, že aspoň jednomu člověku nejsem u prdele. Procházkou z metra jsem se docela srovnal a začal přemýšlet nad tím, že takhle to nejde. Z toho života nic nemam. Chci začít trochu žít. Nevim jestli mam zkusit nějakýho doktora, kterej s největší pravděpodobností napíše nějaký prášky, což já osobně moc nechci. Nebo jestli můžu bojovat s tím nějak sám. Třeba si tím tady někdo prošel. Třeba micron poradí nějakou fintu. Protože tohle je fakt na prd. Já si chci někam sednout na pohodu a mít pěkný chvíle. Ne se bát toho, že mě tam přepadne panika. Jestli tohle nedám dohromady, tak jsem tady úplně zbytečně. No aspoň jsem se vypsal.
Děkuji