Je třeba být furt ve střehu

aneb co byste odpověděli

:
Dráček
V kupé vlaku nás sedělo pět a na další zastávce k nám přistoupila mladistvě vypadající dáma s chlapcem, který, jak se později ukázalo, nebyl syn, ale vnouček. Spořádaně jsme oba dva pustili na místa, která i navzdory špinavým oknům umožňovala hezký výhled na ubíhající, takřka jarní krajinu.
Chlapec chvíli pozoroval okolní svět, ten ho, ale brzy omrzel a tak začal očima těkat po kupé, až ho na stěně zaujala sprejem vyvedená kresba, které jsme si my dospělí ani nevšimli. Na umakartovém podkladu se skvěl červený kosočtverec s čárkou uprostřed. K dokonalému provedení měl daleko, ale malba svůj účel splnila, protože každý bezpečně poznal, o co se jedná.
Až na malého chlapce. „Babi, co je to tam namalovaný?“ Pro něj neznámý druh Smolíka ho zřejmě zaujal. „Kde myslíš Kubíku?“ „No přece naproti nám, na stěně,“ ukázal chlapec. Babička zaměřila pohledem na nestydatou malůvku a na čele ji vyskočila ustaraná vráska. I my ostatní zpozorněli a se špatně skrývanou škodolibostí vyčkávali, jak se ta dobrá žena se zapeklitou situací popere. Poprala se statečně. „To je…to je…“ přemýšlela usilovně, čím ukojit vnoučkovu zvědavost, až ji osvítil duch svatý: „To je přece dráček!“zašvitořila s líbezným úsměvem a nás, škodolibce, obdařila vítězoslavným pohledem. Zdálo se, že trapas je zažehnán, atmosféra v kupé se opět uvolnila a všichni přítomní se vrátili ke svým myšlenkám. Ne však chlapec. „Jakej dráček babi? Myslíš, jako ten na pouštění?“ Babička čelíc další zvědavé otázce, nešťastně vzdychla a očima k nám vyslala signál SOS, nikdo ji však záchranné lano nehodil. „No ano Kubíku, takovej, co ti udělal táta na podzim, pamatuješ?“ Improvizovala statečně.
Chlapec se zamyslel. „Tak dráček, hmm. Hele, babi, a nepotřebuje dráček vocas?“ Dvěma spolucestujícím už cukaly koutky úst a paní začala rudnout. „Tenhle dráček asi ne,“ hlesla babička. „To je divný, každej správnej dráček by si vocas zasloužil,“ mudroval vnouček. „Tak tenhle ho nemá!“ Odsekla babička. Očividně jí docházela trpělivost i fantazie. Mladý se ale nedal a bezděčně utahoval šrouby. „Babi a ty máš dráčka?“ Babi polil pot a polovina kupé se odebrala na chodbu, odkud se ozvaly salvy dosud zadržovaného smíchu. „Já už dráčky nepouštím,“odpověděla ta dobrá žena zlostně. „Protože už dráčka nepotřebuješ!“ Triumfoval chlapeček a zbylé osazenstvo propuklo v řehot. Babička se blížila infarktu a vnouček dál bezelstně rozvíjel svou ďábelskou teorii:“Ale, když jsi ještě dráčka mívala, tak jsi vocas chtěla, ne?“ To už smíchy slzelo celé kupé i chodba před ním. Na nebohou ženu to, ale bylo příliš a bouchly ji saze: „Chováte se jak primitivové!“ Rozječela se na nás. „Čemu se smějete? Jak asi vypadám před tím klukem??!“
Nenápadná studentka v brýlích, která seděla naproti, do nastalého rozpačitého ticha ke všeobecnému zděšení pravila:“Jako dráček?“ Žena sklapla čelist, chvíli na dívku konsternovaně hleděla, pak ale pochopila význam sdělení i trapnost svého výstupu a začala se smát. Postupně se k ní přidali i ostatní cestující i s kloučkem, který sice nevěděl, čemu se směje, ale smál se o to upříměji. „Máte pravdu, chovala jsem se jako dráček,“ soukala ze sebe žena, co ji bránice dovolila.